Z Orlové nám napsali

Kniha - nejlepší přítel člověka.
Je mým přítelem ve chvílích samoty, smutku i radosti. Je rádcem, který vždy poradí a zároveň, jako tichý společník, moje názory nevyvrací zbytečnými poznámkami. Je to mlčící, tichý přítel, který, jak se mi zdá, velmi rychle mizí z povědomí lidí, hlavně mladých.
Myslím, že by si lidé měli udělat alespoň chvilku času na knihu a nebrat ji jen jako materiál, ze kterého se mají učit.
Vždyť sama historie knihy je velmi bohatá a nebýt knih, co bychom dnes věděli o zašlých civilizacích?
Pevně doufám, že kniha v silné konkurenci televize, videa a počítačů obstojí
i dnes, nevymizí z lidského života a bude dál lidem sloužit jako jedna z nejpříjemnějších forem zábavy a vzdělání.

                    Kamil Ochodek, 9. A

Pouť
horké letní ráno. Rozhodla jsem se vypravit se na pouť sama. Poprvé v životě budu na pouti sama. Chci si všechno prohlédnout, nikam nespěchat, užívat si prázdninového dne. Stojím u hlavní brány. Kam dřív? Pouť se pomalu začíná plnit lidmi z okolí. Všude hraje hudba - veselá, rychlá. Doléhá ke mně ze všech stran. Poznávám známé melodie, které mi chvílemi zanikají v davu. Lidé jsou všude. Pokřikují, smějí se, malé děti pláčí, prosí. Všude je chaos. Sem tam vzhlédnu k obloze a vidím balónky vznášející se k nebi, které je dneska úplně bez mráčků. Na zem občas někomu upadne zmrzlina nebo cukrová vata. Všechno je tak veselé, hravé ... a bezstarostné.
To se mi líbí nejvíc. Ta bezstarostnost. Svět tady nemá problémy a je přenáramně pestrý. A tak se směji i já a splývám s davem těch hlučných lidí, kvůli kterým jsem dnes přišla a na které jsem se přišla podívat. Občas do mě někdo vrazí, ale to nevadí, protože hudba, tanec, smích, atrakce, zmrzlina, lízátka, houpačky, sluníčko, děti, limonády v kelímcích, párky v rohlíku, balónky, píšťalky ... to je pravá pouť.

        Hana Dittrichová, 9. A

Na pouti  ve Švýcarsku
Během dovolené ve Švýcarsku jsme se zastavili v malém městečku, protože nás přilákal zábavný park. Není to jako naše klasická „pout‘‘. Je moderněji a všichni návštěvníci se dokážou více uvolnit. Jako například v takové horské dráze. Sednete si, připoutáte se a všechno může začít. Vláček dosahu je rychlosti až 80 km/hod. Všichni křičí, řvou, je vám špatně, a když přijedete dolů, nabízejí vám různé sladkosti a pití a nenechají vás vydechnout. Když se jich zbavíte, tím že si něco koupíte, o pár metrů se posunete dál a překvapí vás další atrakce s barevnějšími, světelkujícími poutači, hlasitější hudbou a slyšíte, jak se návštěvníci na atrakci baví. Opodál zas nabízejí, že můžete vyhrát fantastické ceny, dokonce se vás ani neptají a už jste účastník. Pravidla vám sice řeknou, ale v němčině, takže vůbec nevíte, o co jde. Ale stejně je to úžasné, sklidit na konci aplaus diváků. Na konci tohoto velkého kolotoče vám ještě poděkují a dostanete malý dárek na památku, abyste se v autobuse nenudili, protože vás čeká ještě dlouhá cesta.

                        Michal Gazda, 9. A

Na pouti
Jako každé malé dítě jsem i já nejraději chodila na pouť. V létě, v parném dni plném slunce, jsme se vydali s rodiči na pouť. Nikdy jsme si ji nenechali ujít. Kolotoče jsem měla ráda vždycky, ale dodnes mám strach z centrifugy. Už když se k ní blížím a slyším zvuk, který mi nahání hrůzu, mám sto chutí odejít. Tento strach jsem překonala jen jednou. Přemluvila mě kamarádka. Když se centrifuga dala do pohybu, pomyslela jsem si. že to vlastně nic není, že je to docela fajn. Ale když po chvíli nabrala pořádnou rychlost, vnímala jsem jen ten strašlivý křik. Nebyl veselý. Byl plný hrůzy. Zavřela jsem raději oči. Cítila jsem velikánský vítr, který mi rval tváře. To opravdu nebylo nic příjemného. Přála jsem si, aby vše skončilo. A moje kamarádka se smála a byla šťastná. Já se radovala teprve když ten hrůzný okamžik skončil. Míjela jsem lidi, kteří se náramně bavili, smáli se a zase se smáli. Nevím proč, ale mně připadalo, že se smějí mně, že se na mě dívají a vědí, že jsem jakási divná. To asi nevěděli, že jsem se právě seznámila s centrifugou.

Lenka Gergišáková, 9. A

Jak to vidím já
Výstřední jsem až moc. Po mém příchodu na bývalou školu o mně psali ve školním časopisu jako o záhadné čarodějce, a dokonce i na této škole se mě někteří jedinci ptali, jestli chci naši třídu přivést do záhuby. Ale jinak jsem se našim dost povedla. Doma uklízím, chodím se psem na procházky, vařím a dělám rodičům samou radost. Na třičtvrtletí mi vychází třikrát čtyři a čtyřikrát tři. Když mám přijíškat domů v šest, přijdu v devět, ale jinak nemám žádné problémy.

Elena Jeriová ,9. A

Výška
Výška, to jsem já. Někdy to má výhody a někdy zase nevýhody. Takovou nevýhodou je, že doma mamce sloužím podáváním věcí ze skříní.
A výhody? Každý si mě hned všimne. Jsem středem pozornosti. A to se mě hned všichni ptají, kolik měřím a tak. Já už si na to zvykl a líbí se mi to. Ve dveřích se skládám, doma se zas natahuju, kupuju super velké oblečení, a to je někdy velká nuda. Zkuste sehnat boty číslo čtyřicet sedm. Jó, jsem prostě velký. Ale kdybych se teď zmenšil, asi bych už si nezvykl. Když je někdo větší než já, což je málokdy, je mi divné dívat se na něj nahoru.

                        Jiří Grygar 9. B

Jmenuji se Michal Gazda.
Michal. Proč se někdo musí tak jmenovat! Takové nemožné jméno. To je jako Michal - píchal nebo Gazda - mazda. Proč né třeba Patrik Berger nebo Jaromír Jágr. To jsou slavná jména. Rád bych věděl, kdo to moje jméno vymyslel. S mou postavou je to jako s mým jménem. Vypadám jako herec Růžička nebo Bud Spencer. Malý, tlustý s červenou tváří a zrzavými vlasy. Souhrnně řečeno - takový nepodár. Nevynikám ani ve sportu, ani krásou ani chováním - škoda slov!
Snad vynikám svým originálním smíchem. Už v první třídě mi říkali řechtací pytlík.Takový jsem já. Já, Michal Gazda z 9. A .

                        Michal Gazda 9.

Já
Můj život je sice ještě dost krátký, ale zato zábavný. Jsem taková vyzáblá postava, ale holky mě mají rády. Moje příjmení je podle mě hrozné, chtěl bych mít tvrdší jméno, i když na tvrďase nevypadám.
Nikdy jsem nebyl moc chytrý, a proto jsem taková černá ovce rodiny, ale zato vynikám svou zručností. Na co sáhnu, to se mi povede. Mou špatnou vlastností je, že když mi mamka řekne pohni se doprava, já se pohnu doleva. Dobré asi je, že si ze všeho dokážu udělat legraci.

Jiří Nespěšný, 9. B

Normální holka?
Moje maličkost je už 15 let stará. Jsem docela normální holka. Trochu úleťačka, jak se říká. Znáte to taky, ne? Každý máme své chyby - i já. Tak třeba bývám nerozhodná. Nejsem schopna odhodlat se ke spaní, jídlu či sezení. Někdy mají na mě nervy. Vždyť naši si stejně přáli kluka. Kdo mě zná, představoval by si mě asi dost těžko jako nějakého klučinu. I když - někdy bych to měla asi lepší. Na Velikonoce bych dostávala peníze, nebyla bych bita a až budu velká, nemusela bych se moc starat o děti. A taky bych mohla hrát hokej, fotbal a mohla bych zkusit všechno na co bych si vzpomněla. Ale stejně jsem ráda, že je to tak, jak to je.

Lenka Gergišáková, 9. A

Procházka zimní přírodou
Když si řeknete slovo zima, představíte si krajinu, která je pokryta bílým sněhem.Včera jsem šla sama do lesa, šla jsem po stopách srn. Stopování je dobrodružství. Vystopovala jsem dvě srnky, ale lekly se mne, proto utekly. Byla jsem zklamaná, chtěla jsem jít domů, když v tom jako šipka z keře vyletěl zajíc. Byl tak rychlý, že jsem si ho ani nestačila prohlédnout. Ale tehdy bych si ho určitě ani nevšimla, kdybych se nezastavila a nepodívala se pořádně, co v křoví zapraskalo.Utíkala jsem za ním. Zajíček byl schovaný v zasněžené slámě.“Tři, dva, jedna, - teď`“, vyrazil jako kdyby ho honila liška. V dálce se objevil jelen. Byl nádherný. Opatrně jsem šla ke studánce, když tam nade mnou zahoukal sova. U studánky jsem si umyla ruce a po cestičce jsem šla domů. Nemohu se dočkat dalších dobrodružství.

Kresánová

Kdysi dávno
Když voní pražená kukuřice, cukrová vata, všude kolem se ozývá hudba, navíc z každého koutu jiná, když se motám ve změti hlasů, které znějí jako o přestávce bavící se děti v obrovské třídě pod širým nebem, uvědomím si, že jsem na pouti.
Na dnešní pouti, která se rok od roku liší od té, co byla loni, předloni, předpředloni ...
Dostali bychom se na pouť, kde se žádná klasická hudba neozývá.
Sem tam se ozve jakási odrhovačka z flašinetu. Nestane se, že nad vámi prosviští centrifuga, zato se opodál v pohodě točí řetízkový kolotoč plný dětí, neboť jízda stojí haléř. Staré babky kořenářky chodí s nůši na zádech a prodávají turecký med, koření, hrozinky, sušené švestky a různé ovoce. Na okrajích blátivé cesty stojí krámky perníkářů a řezníků. Na zahřátí si můžeme dát třeba medovinu. Takové poutě kdysi byly a čišela z nich pohoda.

                                            Vojtěch Piš, 9.A

Dobrodružství v Praze
    Dne 18.5. jsem jela na mistrovství České republiky do Prahy. Jeli jsme s klubem Anaj dlouhou a únavnou cestu. Přijeli jsme do Prahy a hledali ubytování. Konečně jsme ho našli, a tak jsme se ubytovali, vybalily věci a šli spát. Na druhý den nám začala soutěž v tanci. Nejdříve se nám nedařilo, protože se nám pokazil autobus, tak jsme museli jít pěšky. Ale pak jsme potkali hodnou paní, která nám poradila, jak se na místo soutěže dostaneme rychleji, takže jsme usoudili, že to bude pro nás asi lepší a rychlejší, a tak jsme jeli tramvají, a dokonce jsme stihli i prostorové zkoušky ve 12.00.
V 5 hodin jsme odtančili a dalo by se říct, že dobře, protože jsme postoupili do finále. Po hodině a půl jsme tančili znovu, ale už ne tak úspěšně jako předtím. Probojovali jsme se na šesté místo. Ale i tak to byl úspěch, protože tam byla velká konkurence. Autobus byl už opravený, a tak jsme mohli jet na hotel. Vrátili jsme se na hotel asi ve 22 hodin večer, ale povídali jsme si až do půlnoci o svých zážitcích ze soutěže. Po půlnoci jsme už museli jít spát. Třetí den jsme chodili po Praze a obdivovali památky. Šli jsme ulicí Králů, prohlédli Karlův most, poslouchali nádhernou zvonkohru v Loretě a potom jsme hladoví zbaštili celý oběd. Na Staroměstském náměstí hrála hudba, byla tam spousta lidí a zvědavců, kteří jako my chtěli vidět orloj. Metrem jsme se dostali na Výstaviště, a protože Křižíkova fontána zrovna nefungovala, a tak jsme šli na kolotoče a do strašidelného hradu. Když jsme se vraceli unaveni
z kolotočů, naskytl se nám nádherný pohled na zpívající a hrající fontánu. Krásná Praha se s námi tímto rozloučila.
    Na zpáteční cestě jsme se stavili u McDonalda a koupili si všichni Happy Meal. Domů jsme dojeli až po půlnoci.

            Vlaďka Široká

  Škola
Slovo škola slyším devět let skoro každý den. Stala se pro mě druhým domovem a startem k novému životu, možná úspěchu nebo zklamání.
Vzpomínám si, jak jsem šel do školy první den. Plný zvědavosti, naděje, co asi po mně budou chtít, budu úspěšný? Měl jsem strach a zároveň jsem se těšil na nové lidi, prostředí a hlavně kamarády.
První den nám moje první učitelka Lenka Stěpanivna řekla: „Vy, milé děti, už máte dvě maminky. Jednu doma a jednu ve škole. A to jsem já“. Tuto větu si budu pamatovat navždy.Víte, já už si vlastně devět let říkám, kdy ta škola končí, a teď si po těch devíti letech uvědomuji, že se mi nechce. Nechce se mi jít na jinou školu, nechce se mi poznávat nové lidi, nechce se mi dobývat si srdce nových kamarádů. Kdybych měl tu moc, poradil bych všem: nespěchejte dospívat, dospělí jsou divní a nemají takový smysl pro humor. Chtěl bych se zase ocitnout v první třídě a užívat si všeho ( teď už bych věděl, čeho ). Té krásy, co jsem měl kolem sebe!
Po příchodu na ZŠ Ke Studánce se můj život změnil. Uvědomuji si, co z mé minulosti má, a nemá pro mě smysl. Musel jsem se naučit česky psát, číst
i myslet. Nebylo to snadné. Po škole jsem se chodil doučovat. Zpočátku se mi nevedlo, ale věděl jsem, že mě s českým jazykem čeká ještě dlouhá cesta, tak jsem se musel prát. Můj kamarád Jurij Struk z Ukrajiny se česky naučil rychleji a lépe, ale také pilně studoval a nakonec se mu to vyplatilo. Také si myslím, že škola Ke Studánce v Orlové je jedna z nejlepších škol na světě, protože má nejlepší učitele, i když jsem si to donedávna neuvědomoval, jako vy si to neuvědomujete teď.
Škola je prostě pramen znalostí a vy se nesnažte ten pramen uzavřít, protože ty znalosti jsou nad zlato.

Váš Michajl Vorynka Mychajlovič z 9.B, 17.5. 2001