MRAKODRAK  A VICHŘICE

Bylo krásné léto, Čim a Čara každý den budili Slunce krásnou písní, květiny kvetly a zvířátka se radovala. Občas se spustil vlahý déšť, ale jen tak, aby pokropil a zalil všechny rostliny, potom zase bylo hned krásné počasí
Čim a Čara však ani netušili, kdo se na ně chystá, jaké mají nepřátele.

Byl to Mrakodrak, který se může ukrýt jen za velkými černými mraky, čerpat z nich sílu a škodit pak všem zvířatům a celému lesu. V tomto pěkném počasí nebyly žádné těžké mraky a Mrakodrakovi i zlé Vichřici síly ubývalo. Ani se neměli kam schovat a slábli čím dál víc. Vichřice nemohla lámat větve a stromy, a to se jí nelíbilo. Začala pátrat, proč je toto léto stále hezky, a vypátrala, že  je to zásluhou malých ptáčků, Čima a Čary.

Jednoho dne se Vichřice snesla nad les k jejich domečkům. Nakoukla dovnitř a čekala poblíž. Však oni přiletí domů, pomyslela si.

Končil den. Čim a Čara přiletěli na svůj strom, ke svému domečku, a začali vymýšlet novou písničku, kterou zítra probudí Slunce. Byli svou písní tak zaujatí , že si ani nevšimli závanu studeného vzduchu. To nepozorovaně nad jejich strom přiletěla Vichřice.

Než se Čim a Čara vzpamatovali, ovinula je Vichřice svými studenými chapadly a svírala je  tak pevně, až  ztráceli dech.Mrakodrak vše pozoroval s velké výšky. Nesmírně se potěšil, že ptáčci zítra už Slunci nezazpívají, a on se konečně bude moci vyřádit.
Vichřice pospíchala k němu.



Ráno Slunce marně čekalo na píseň.
Bylo zamračené a nahněvané, že se jí nedočkalo. Jen tak rozhodilo okolo sebe své horké paprsky 
a prudce zasvítilo do mraků. Ty se okamžitě rozpustily a jako hustý déšť spadly na zem.
Slunce zůstalo za mračny celý den, a celičký den pršelo!
Ale to ještě nebylo všechno!
Když se tak Slunce silně hodilo do mraků, mraky se srazily, zamíchaly a začalo se blýskat a hřmít, blesky z mraků létaly po celé obloze, a hrom se ozýval tak, že se chvěl celý les .

Tak Mrakodrak i Vichřice získali opět svou velkou sílu a ničili, co se dalo!
Velké stromy padaly na zem, rostlinky se třásly, některé květinky ani nestihly zavřít své kalíšky, napršelo do nich a byly úplně zničené.
        Všechna zvířátka hledala před bouřkou ochranu, ale těžko ji našla.
Srnka se marně snažila svým tělem zakrýt své děti - malé srnečky, zajíci se v trávě chvěli zimou, veverka spadla se stromu a mnoho broučků a motýlů zahynulo.
Pavoukům nezůstala ani jediná síť, všechny se potrhaly a nejhůře na tom byly včelky. Nejenže se zavřených květů nemohly sehnat sladkou šťávu, ale mnoho jich vichřice  smetla do kaluží a tam se utopily.
Voda zatekla jezevci i krtkovi do nory, to je takové podzemní obydlí.
Všude samá voda, liška měla světničku plnou bláta. Vichřice ničila   všechno, co jí stálo v cestě, pronikala všude . Zvířata neměla kam schovat.
Zkrátka v celém lese byla velká spoušť, bouřka taková, že ji nepamatoval ani starý havran, který žil už sto let!
Vlk, který bydlel na hlavním lesním náměstí běhal po lese a všem zvířátkům vyprávěl, že bouřka je proto, že dva ptáčci si nekonali řádně svoji povinnost a nevzbudili Slunce tak, aby mělo dobrou náladu. Vlk si zamanul, že hned, až skončí bouřka, najde ptáčky a potrestá . Na Čima a Čaru se   hněvala všechna  zvířátka.

Zatím ptáčci byli uvězněni v ledovém domě, který jim vichřice vyčarovala svým studeným dechem a tam je nechala zahynout. Byla noc, Čim a Čara byli už skoro zmrzlí. Nožičky jim přimrzaly k ledové podlaze, křidélky už nemohli vůbec pohnout. Věděli, že je to jejich konec.

Čara řekla: "Čime, škoda, že jsme  Slunci nemohli zazpívat tu píseň, co jsme mu včera chtěli zazpívat" a začala si ji notovat. Čim se přidal. Píseň byla tak překrásná, že i ledové stěny domku ji zachytily a pustily dál do vesmíru.
A světe div se, Slunce ji uslyšelo, protože byl čas, kdy se obyčejně  už trochu probudilo, a těšilo se na novou píseň ptáčků. Tentokrát se melodie Slunci zvlášť líbila, jen se mu zdálo, že přichází velmi zdaleka. Poslalo proto několik svých nejzvědavějších paprsků, aby objevily, odkud píseň vychází, 
a proč nezní hlasitěji.
Jeden paprsek zavadil o ledové stěny domku a hned hlásil Slunci, že ptáčci jsou tam, za tou ledovou stěnou. Ale to už ptáčkům docházely síly. Slunce poslalo hned na pomoc další teplé paprsky a před nimi se okamžitě ledový domek roztápěl.
A už tu byl vlahý mráček jako z vaty, objal Čima a Čaru a letěl s nimi k jejich lesu. Po cestě je Slunce zahřívalo tak, že ptáčci se začali pomalu vzpamatovávat  Poděkovali Slunci, že je zachránilo. Však kdyby Slunci tak pěkně nezpívali, kdo ví, co by se s nimi stalo!
Ten den Slunce krásně svítilo, zvířátka opravovala své domečky, poničené vichřicí a deštěm a úplně zapomněla, že chtěla ptáčky potrestat.
Ale, co když si zítra na to vzpomenou?
A co bude dále dělat Mrakodrak a Vichřice?
O tom až někdy jindy.

Hana Daňková