Jeníček a Mařenka ve městě.

Jeníček a Mařenka bydleli v malé vesničce u lesa. Chodili do lesa na houby a na jahody, nebo jen tak se proběhnout. V lese už by nezabloudili!
Jednou ráno jim tatínek řekl: "Děti, ještě nikdy jste nebyly ve velkém městě, mám tam dnes cestu a vezmu vás s sebou."
Děti se, to se ví, těšily, však už dlouho toužily  podívat se do města.
Jeníček a Mařenka se hezky oblekli a jeli s tatínkem do města. Když přijížděli k městu, nepřestávali se divit velkým domům, jaké ještě neviděli, množství lidí a automobilů. Bylo jich tak moc, že už zde nebylo místa pro louku, ani les, ba ani jen malý kousek travičky. To se jim ale nelíbilo.

Tatínek šel do jednoho takového velkého domu, a chtěl je vzít s sebou. Ale oba chtěli zůstat venku a prohlížet si ty velké domy okolo. Tatínek jim teda řekl, aby zůstaly na této lavičce, která byla u domu.
" S nikým se nedávejte do řeči, a neodcházejte. Já se za chvíli vrátím."
Ale - neposedné děti si řekly, že se půjdou podívat jen za roh toho domu, jaké to tam je. Šly, jenže po chodníku chodilo tolik lidí, musely se jim všelijak vyhýbat, až  nakonec je proud lidí vedl sám, i kdyby děti nechtěly.
Těch věcí, co se dalo vidět za zasklenými velikými dveřmi a okny! Hračky, přístroje, a také lidi, kteří se nehýbali. Co to je? Mařenka řekla, že to nemohou být tak velké panenky, děti by se s nimi nemohly hrát, protože by je neunesly, a dospělí si přece nehrají! Možno jsou to lidé, kteří zkameněli, a pak je dali do těchto obrovských skleněných skříní!
Děti šly dále, a přišly k takovým zvláštním schodům, po kterých lidé vůbec nemuseli šlapat, ale které je vyvezly rovnou nahoru. Tak tohle ještě Jeníček a Mařenka neviděli! Tak se jim to zalíbilo, že se vyvezli několikrát nahoru a dolů, a na všechno ostatní zapomněli, i na to, že je tatínek už jistě hledá.

Jenže hrůza, až si děti pojezdil po schodech, marně se rozhlížely kolem dokola, kde je ten velký dům, před kterým měly zůstat a na tatínka čekat. Děti začaly běhat sem a tam, a dostaly strach, co s nimi bude ve velkém městě bez tatínka. Trvalo to už hrozně dlouho, začalo se dokonce stmívat a měly hlad.

Mařenka si vzpomněla na pohádku O perníkové chaloupce, a proto věděla, že ani kdyby takovou chaloupku objevila, nešla by si perníku naloupat! Ani do žádného domu by se neodvážila, co kdyby přece jen v něm bydlela nějaká městská ježibaba!
Děti byly velmi unavené a zoufalé. Jak najít tatínka?
Až Jeník si vzpomněl na to, co  viděl v televizi, že na policii dovedou najít každého člověka ve svém počítači.
Tam jistě budou vědět o tatínkovi. Ale jak trefit na policii?
Nakonec se Jeník  oslovil jednu paní, která moc nevypadala jako ježibaba, kde je policie.
Paní jim ukázala dům na konci ulice. Děti došly až k domu a se strachem zaklepaly na velké dveře. Pán v uniformě jim otevřel, ony slušně pozdravily,
a ptaly se, jestli v počítači nemají jejich tatínka, co se jim ztratil!
Pán v uniformě se zasmál a řekl jim, že v počítači mají jen lidi, kteří něco zlého provedli. Mají je v počítači proto, aby si ostatní lidé na ně dali pozor!
Že jejich tatínek asi nic zlého neprovedl, toho v počítači nemají.
Ale něco vymyslíme, nebojte se! Pán je zavedl do místnosti, kde dal jim napít a zeptal se, jak se jmenují, a kde bydlí!
A pak telefonoval! Ptal se svých kolegů z jiných policejních stanic, jestli někdo nehledá děti. Jak se Jeníčkovi a Mařence velmi ulevilo, když  bylo slyšet   tatínkův hlas v telefonu!
Za chvíli tatínek přišel. Taky měl o děti velký strach. Všichni poděkovali pánům na policii. Ti nakonec děti pochválili za to, že se s nikým cizím nedaly do řeči a přišly  k nim.
Je mnoho zlých lidí, kteří by jim ublížili.
Pamatujte si děti, když jste nic zlého neprovedly, páni v policejních  uniformách vám pomohou. Sice Jeníček a Mařenka neposlechli tatínka, to je také zlá věc, ale pro tentokrát jim to tatínek odpustil.
Však si to budou už pořádně pamatovat!

Hana Daňková