ČIM A ČARA NA VÝLETĚ

seriál o ptáčcích, kteří budili Slunce

Tento den bylo obzvlášť pěkně. Slunce svítilo tak měkce a příjemně, nebylo příliš zima ani horko, větříček jen tak mírně pofukoval a všem zvířátkům bylo hezky. Čim a Čara už pouklízeli svoje domečky.
Přemýšleli, co budou dělat dále. Novou písničku na zítřejší den už složili při uklízení, a tak je napadlo, že by mohli zaletět podívat se někam dál, za les, kde ještě nikdy nebyli.
Oblekli si sváteční šaty, aby vypadali hezky, když poletí do světa, urovnali na nich peříčka a rozletěli se, celí dychtiví uvidět něco nového. Však také z vyprávění věděli o mnoha divech světa, ale také o tom, že na ně číhá nebezpečí!
Proto se opatrně rozhlíželi a celou cestu dávali na sebe pozor, aby je nespatřil a nechytil nějaký dravec.
Vyletěli velmi vysoko a pod nimi ubíhalo pole, louky, jiné lesy, než ten jejich. Viděli lidi a jejich chaloupky, cesty, a obdivovali neznámý kraj a mnoho nepoznaných věcí.
Najednou se krajina změnila, zeleného lesa bylo méně, zato víc chaloupek, jenže to už nebyly chaloupky, ale vysoké, vysokánské domy. Už z toho letu začali být unaveni a chtěli se zastavit.
Ale hrůza! Nad nimi se objevil obrovský pták! Byl tak velký, jako celý dům, jeden z těch, které viděli pod sebou. Nikdy nic podobného neviděli.
V tom strašném úleku jen zahlédli, že tento ohromný pták neměl vůbec peří. Z bezpečného úkrytu svého hnízda často pozorovali velké ptáky, někteří byli jejich nepřátelé a museli se před nimi mít na pozoru. Všichni ti ptáci měli peří jako oni, ale tenhle!  Tento se leskl se a tak příšerně hučel a chrčel, to nebyl žádný zpěv, ani jiná ptačí řeč!
Naši malincí ptáčci byli tak zděšeni, že se střemhlav vrhli k zemi.
Dlouho byli celí bez sebe a trvalo chvíli, než se odvážili otevřít oči a rozhlédnout se, kde to vlastně jsou. Velikánského ptáka už neviděli, jen jeho burácejí zpěv dozníval ještě v dálce. Čim a Čara se jen pomalu vzpamatovávali z leknutí. Rychle však přicházeli k sobě, protože se ocitli mezi překrásně vonícími květinami. Před nimi byl zvláštní, velký dům s věžičkami, jaký ještě nikdy neviděli.

Když se ještě více osmělili, vyletěli na jednu věžičku, aby se trochu porozhlédli  Podívali se dolů a byli tak užaslí z toho, co viděli, že skoro zapomněli zavřít zobáčky.
Pod nimi rostlo tolik krásných květin, všech barev a jak nádherně voněly! Oba dva velmi milovali květiny, které rostly a kvetly v lese i na loukách okolo jejich lesa.
Ale nikdy si nepomysleli, že jsou někde ještě jiné květy a to tak zvláštní, překrásné, a tak okouzlující, jako tyto.
Čim a Čara znali sněženky, které se probouzely ještě tehdy, když na zemi byl sníh a vládla paní Zima. Líbily se jim pampelišky, které jako malá sluníčka svítily na louce, vysoké bílé kopretiny i pomněnky, které rostly okolo jejich studánky. Z těchto však, které viděli teď vedle domu, neznali ani jednu.
Ptáčci byli zvyklí na to, že rostlinky v lese rostly jedna přes druhou, jak kde dopadlo semínko, tam vyrostla květinka.
Ale tyhle tady rostly uspořádaně jedna vedle druhé, všechny byly pěkně urostlé a jejich květy.... To vám byla nádhera, až ptáčkům přecházel zrak. Červené, modré, žluté, růžové, všechny možné barvy. A všechny rostly na záhoncích, buď rovných, anebo kulatých.
Jeden záhonek se ptáčkům zpěváčkům líbil nejvíc, byl krásně kulatý a shora vypadal jako ozdobený koláč. Dívali se oba na něj a oba zároveň si pomysleli: "to kdybychom měli u našeho stromu, takovou zahrádku by obdivoval každý v lese, všichni by se na ni chodili dívat a bylo by u nás veselo".
Když se dost vynadívali na kulatý květinový záhon, rozhodli se, že poletí zpět. Bylo už načase, Slunce bude co nevidět zapadat a kdoví, jak by potmě trefili! Jen aby zase nepotkali toho strašného ptáka!

Otočili se a letěli nazpět. Cestou si vyprávěli o tom, jak zítra začnou sadit květinky pod svým stromem. Už se setmělo, když přiletěli domů a to byl čas, kdy se na vysokém dubu na pokraji lesa probouzí paní Sova, kterou každý v lese považoval za nejchytřejší a nejzkušenější.

Jak jinak, zastavili se u ní, aby jí povyprávěli, co je cestou potkalo, o tom, že viděli určitě největšího ptáka na světě! Když ho paní Sově vypodobnili, ta se jen pod peřím usmívala, a začala vyprávět.
O lidech, kteří bydlí v těch velkých domech, které viděli, o tom, že tito lidé nemají křídla a nemohou létat a proto si vyrobili takové velké, železné ptáky, do kterých usednou a ve kterých dovedou létat vysoko v oblacích. Možno až tak vysoko, jako se žádný živý ptáček nevyletí! Naši malí ptáčci jen ohromením kulili očička, bylo toho na ně dnešní den už dost! Ani nepozorovali, že je už hluboká tma a nejvyšší čas jít spát. Sova je vyprovodila k jejich stromu a slíbila, že příště jim bude zase vyprávět  o  lidech.

Hana Daňková