VÝROBA SKLA

Sklářství je staré výrobní odvětví. Jeho vznik není dostatečně dokázán, zmínka o skle je již v bibli. Začátky sklářství se připisují Féničanům, Číňanům, Židům, Indům. Pravděpodobné je, že objev skla se udál současně na mnoha místech.

Sklo těchto dob nemělo dnešní podobu, výrobky byly barevné, nebo černé. V Oxfordu v Anglii jsou uchovány nálezy skla z doby první dynastie egyptské (rok 3300 před naším letopočtem), Amulet z modrého skla se jménem faraona Antefa IV z doby 2100 před naším letopočtem je uložen v Britském muzeu, nálezy lahví, sklenic z roku 1900 před n.l. ukazují, že už tehdy v Egyptě používali sklářské píšťaly k foukání skla.
Nejznámější sklářská střediska byla fénická města Tyros, Sidon a v Egyptě Alexandria.
Z Egypta se sklářství rozšířilo do Římské říše. V Římě existovala celá sklářská ulice. Výroba okenního skla vznikla až v 3. a 4. století našeho letopočtu. Byla však velmi drahá, proto se skleněná okna používala téměř výhradně na církevních stavbách a v palácích bohatých lidí.

Velký rozkvět sklářství nastal ve středověku
Vyniká benátské sklo z ostrova Murano u Benátek. Benátská zrcadla jsou dodnes známým pojmem. Zhotovovaly se nádherné filigránské práce a mozaiky. Sklářské řemeslo bylo přísně tajeno, ale jako vše, i toto bylo prozrazeno a dostává se do celého tehdejšího civilizovaného světa.

Ve Francii se začíná v továrně vyrábět lité zrcadlové sklo (r. 1688), v této době v Anglii byla založena továrna na foukané zrcadlové sklo, a teprve o sto let později (1771) zde byla zavedena výroba skla litím. V Rusku a Španělsku je výroba skla zaváděna českými skláři až v 18. století. V této době se rozmáhá i v Americe.

.První počátky českého skla spadají do 11.stol. našeho letopočtu. Už tehdy se položily základy sklářství, které po úpadku benátského sklářství převzalo vedoucí postavení ve světě.
Velký rozmach sklářství v Čechách nastal v 17. stol. za císaře Rudolfa II, kdy se Čechy stávají střediskem sklářských umělců. Ani 30-letá válka české sklářství nezničila, pouze pozastavila jeho vývoj. České sklo se stává v 18. století sklem světovým, naprostou bezbarvostí a leskem úspěšně soutěží se sklem benátským. Zásluhou u nás dobře rozvinutého brusičství se dosahuje křišťálového účinku a je známo jako české sklo křišťálové. Vzkvétá výroba tabulového skla i výroba nepravých perel a drahokamů. Po úpadku benátského skla ovládají Čechy světový sklářský trh a jsou z tohoto postavení vytlačeny až v 19. století získáním českých sklářů do ciziny a uvalením vysokého cla na české zboží.
         Středisky sklářství v Čechách se stala místa s dostatkem paliva (dříví) a vody. Nejstarší hutě jsou v šumavských lesích, v Jablonci, v Krkonoších, v okolí České Kamenice a Falknova. Později vznikají v okolí uhelných pánví.
Sklo je bezbarvá hmota, skládající se z kyseliny (zpravidla křemičité, nebo borité) a z nejméně dvou zásad , z nichž jedna je alkalická (kysličník sodný nebo draselný) a druhou je zemina, kysličník vápenatý nebo kovový kysličník, (např. olovnatý, hlinitý nebo zinečnatý). Tato směs kyselin a zásad, důkladně umletá a promíchaná se všemi přídavnými látkami se nazývá sklářský kmen.

Příprava skleněné směsi vzniká tavením těchto kyselých látek a zásad. Vznikají různé chemické pochody a změny. Podle druhu látek sklářského kmene, jejich vzájemného poměru, kvality a jiných příměsí vzniká sklo od méně kvalitního až po sklo ke speciálnímu použití v různých odvětvích průmyslu a vědy, užitných a uměleckých předmětů.
Nejdůležitější součást skloviny je kyselina křemičitá, které se používá ve formě písku a křemene. Nejlepší jsou jemné sklářské písky s velikostí zrn do 0,5 milimetru s minimální příměsí železa, které barví sklo. Jako kysličník vápenatý se používá přirozený vápenec, křída, vápenitý pískovec, jako alkalické zásady se používá sulfát sodný.
Skelná hmota se musí odbarvovat, zakalovat i zabarvovat různými sloučeninami podle toho, k jakému účelu je určena. Pro zajímavost sloučeniny železnaté barví sklo modro-zeleně, nebo žluto-zeleně, mangan fialově, kobalt modře, stříbro žlutě a zlato na rudě červenou barvu.

Sklo vzniká ve sklářských pecích tavením.
Tavení sklářského kmene spočívá v samotném roztavení hmoty, dále pak nastává čeření a třetí období se nazývá sejití vyčeřeného skla.
Vlastním tavením sklářského kmene se sklářský kmen dokonale roztaví ve vysokém žáru. Roztavené sklo je tuhé, nestejnorodé, neprůhledné a s bublinkami, které se musí odstranit zvýšením teploty a přidáním různých čeřidel. Hmota se dál mísí, bublinky unikají a sklo se tak stává řidší a průhlednější. Tento postup se nazývá čeření.
Vyčeřené sklo je velmi řídké. Aby se s ním dalo dál pracovat, musí se ochladit. Tento proces se nazývá „sejití“.
Po dokonalém vyčeření a sejití se teprve sklo zpracovává a to ručně, nebo strojově.

Výroba dutého skla foukáním.
Takto se vyrábí různé vázy a nádoby. Dříve se foukáním vyráběly láhve a dokonce i tabulové sklo!
Podívejme se, jak se foukáním vyrobí láhev.

Nejdříve si popíšeme sklářskou píšťalu. Je to asi jedem metr dlouhá železná roura, na jednom konci obalená dřevem. Spodní konec píšťaly je rozšířen a horní je ukončen náustkem, kterým se fouká. Marble je hladká železná deska, kterou sklář používá, aby dal sklu první základní tvar. Držáky se používají k přidržení předmětů na píšťale, různé kleště k formování a stříhání skla. Při ruční výrobě lahví se používají dřevěné nebo železné formy.

Při ruční výrobě láhve sklář ponořil konec píšťaly do skloviny a tam ji otáčel, aby na ni navinul trochu skla.
Sklovinu na píšťale nechá trochu ochladit a nabírá sklo znova. To učiní několikrát, až má na píšťale potřebný kus skloviny. Z tohoto skla vyfoukne malou baňku, kterou otáčí, až dostane pravidelný tvar, kleštěmi ji povytáhne a kmitá jí tak, až dostane podlouhlý tvar.

Baňku vloží do formy (dřevěné nebo kovové) a fouká. Po vyfouknutí se forma otevře a kápnutím vody se láhev oddělí od píšťaly. Dále se musí upravit hrdlo láhve otavením v peci a navinutím proužku skla. Tam, kde záleží na tom, aby hrdla byla stejná, formují se ve zvláštních přístrojích.
Láhve se pak chladí v chladících pecích. Tato ruční výroba je namáhavá a pomalá, proto se usilovalo o náhradu ruční práce prací strojovou. V průběhu historie skla vzniklo hodně typů strojů. Také foukání, zvláště u větších kusů, obstarávají stroje.


Nejstarší způsob foukáním se uplatňoval také při výrobě tabulového skla, což byla výroba velmi obtížná.
Popíšeme si ji.
Foukač vyfoukne kouli, které otáčením na marbli a kmitáním dá hruškovitý tvar. Zahřeje ji ve zvlášť vytopených bubnech, vztyčí ji nad hlavu a silně fouká dál, až se baňka rozšíří do rozměru příštího válce a zároveň zploští. Rychlým klesnutím píšťaly se sklo protáhne na malý váleček a foukáním zvětší na větší válec. Ten se na spodním okraji zahřeje , profoukne se na spodní části otvor, který se nůžkami zastřihne. Píšťala se dále položí na lavici, kde se jí otáčí a tím se rozšíří otvor do šířky válce. Válec se oddělí od píšťaly tak, že na sklo se položí u píšťaly kruhovitě zahnuté rozpálené železo, a na toto zahřáté místo se kápne voda. Takto se sklo oddělí od píšťaly. Válec skla se po délce rozřízne diamantem, dá se do rovnací pece, kde se na hladké desce železnou tyčí rozvine v desku a měkkým dřevem uhladí.
Vidíme, že tento způsob výroby tabulového skla je velmi náročný, proto v průběhu historie vznikaly jiné způsoby, jak vyrobit tabulové sklo. Jedním z nich je tažení. Princip tažení spočívá v tom, že ve vaně s roztaveným sklem je umístěn ohnivzdorný plovák se štěrbinovým otvorem. Sklo, vystupující ze štěrbiny se zachytí na železné desce visící na řetěze a vytahuje se vzhůru. Tažená deska skla se dále upravuje. Tažené sklo je rovné a bez bublinek, někdy s podélným vrstvením.

Další způsob výroby tabulového skla je lití. Používá se velmi řídká skleněná hmota, která se nalije na litinovou desku. Ta je na vozíku, kterým se deska dopravuje k peci. Přebytečné sklo odteče z desky do žlabu pod licím stolkem. Deska se doveze do chladící pece. Po vychlazení jsou desky silné, mají hrubý povrch, proto se používají k zasklívání střech a hal. Jejich kvalita se zlepší broušením a další úpravou.

Další způsob výroby skleněných předmětů je lisování. Roztavené sklo se vlije do rozkládacích kovových forem a pak se písty různých tvarů vylisuje. (Nádobky, vázičky, slánky a jiné lisované předměty poznáme podle toho, že mají na boku šev).

Historie skla si zaslouží daleko víc pozornosti, než je tento informativní článek. V příštím čísle se budeme věnovat zdobení skla a jeho specielnímu určení.