Prvňáček

V první třídě před vánocemi.

- Dívenka Ivetka si stěžuje, že se vlastně nic nového nenaučila, že už všechno uměla, když šla do školy.

- Tomáš a Jirka po celou hodinu čtení vyrušovali. O přestávce je kárám (naoko), proč to dělali.
Souhlasně odpověděli. „My už umíme číst, i noviny!“ a tady čteme hrozně pomalu, to nás nebaví“ (Vskutku – používají Globální metodu čtení, proti které mám já osobně velké výhrady a v historii našeho školství byla již několikrát zavržena. Přesto ji některé školy používají a rodiče v ní vidí „novinku“. )

- Ptám se prvňáčka asi po třech měsících jeho školní docházky, co dělají ve škole. Se zjevnou nechutí mi odpovídá, že nic. Jak to? No, hrajeme si na koberci jako v mateřské škole.

- Také skutečnost, že mnoho dětí se po prázdninách do školy netěší, je dokladem toho, že se systémem není něco v pořádku.

JEŠTĚ PERLIČKA.

Když jsem slyšela od pracovníka školské instituce ve Vietnamu, že v první třídě má učitelka ve třídě až šedesát dětí, nestačila jsem se divit, jak je učitel zvládne? On se oplátkou nestačil divit, proč se divím. Přece děti jsou ve škole rády a rodiče je připraví na to, že ve škole musí být pozorné a všechno se naučit!
Že by i toto byl stimul dobrých výsledků dětí asijských států?